Mezi imperialistickým násilím a energetickou zradou

Dohoda o ropě mezi Venezuelou a USA z pohledu venezuelského třídního odborářství

Mezi imperialistickým násilím a energetickou zradou

Nedávné oznámení strategické ropné dohody mezi Washingtonem a Caracasem nepředstavuje, jak by nás chtěly přesvědčit ideologické aparáty obou vlád, pragmatické řešení vážné ekonomické situace Venezuely, ani cestu z globální energetické krize, ani gesto geopolitického uvolnění. Z historicko-materialistického hlediska je tato dohoda projevem rozporů, které jsou vlastní kapitalismu v jeho imperialistické fázi, a jeho nenasytné potřeby ovládat strategické přírodní zdroje v rámci nelítostné mezi imperialistické konkurence.

Logika nadnárodního kapitálu a hegemonní boj

Politika, kterou americká administrativa vůči Venezuele uplatňuje po vojenské agresi 3. ledna, kdy byl unesen Nicolás Maduro a jeho manželka, a po automatickém uznání prozatímní vlády Delcy Rodríguezové, ve skutečnosti nesměřuje k dosažení demokratické transformace. V podstatě reaguje na potřebu nadnárodního kapitálu zajistit tok suroviny, která je zásadní pro reprodukci globálního kapitalistického systému, a v bezprostředním a konkrétním případě na naléhavou potřebu americké imperialistické mocnosti rozšířit své energetické rezervy, zvládnout nestabilitu trhu s ropou a omezit růst cen paliv – hmatatelné důsledky války proti Íránu.

Eskalace napětí mezi americkým imperialismem a rozvíjejícími se mocnostmi (Čína, Rusko, Írán, Indie) spolu se zrychlujícím se závodem o kontrolu nad energetickými zdroji vedla k rekonfiguraci a konsolidaci geopolitických sfér vlivu, což vedlo k virtuálnímu přerozdělení světa. V případě Spojených států se Trumpova administrativa rozhodla oživit zastaralou Monroeovu doktrínu („Amerika pro Severoameričany“) v kontextu své strategie národní bezpečnosti s cílem znovu získat plnou kontrolu nad touto polokoulí a zmařit aspirace Číny a Ruska v regionu.

Imperialistické násilí a místní zrada

Není možné oddělit ropnou dohodu od teroristických akcí Jižního velitelství v Karibiku a Venezuele. Z pohledu historického materialismu není vojenské násilí ani náhodou, ani anomálií v kapitalistické akumulaci: je její podmínkou možnosti. Rosa Luxemburgová před tím jasně varovala: kapitalismus se nemůže reprodukovat, aniž by se neustále uchyloval k mimoekonomickému násilí proti periferním společenským formacím.

Vojenská operace proti Venezuele – provedená prakticky bez odporu Národních ozbrojených sil – sloužila přesnému účelu: demonstrovat schopnost Washingtonu provádět přímý vojenský nátlak na Caracas a další národy v regionu, rozbít jakékoli očekávání strategické autonomie venezuelského režimu a stanovit podmínky podřízenosti, za nichž by se později vyjednával přístup k ropě a dalším strategickým zdrojům. Nejednalo se o akt „záchrany demokracie“ ani o operaci proti drogám, jak se to snažila ospravedlnit oficiální americká propaganda: byl to akt imperialistického vnucování, který vytvořil rámec nátlaku, v němž analyzovaná ropná dohoda nabývá smyslu.

Kromě nelegálního zabavení peněz vygenerovaných prodejem venezuelské ropy ministerstvem financí je ropná dohoda součástí institucionalizace politické porážky způsobené vojenskou operací. Nejprve hůl, pak smlouva. Tato sekvence je v dějinách imperialismu klasická s jejími variacemi: ekonomická destabilizace, změkčení a kooptování klíčových vůdců, vojenská intervence a nakonec „dohoda“, která pod rouškou diplomatické normálnosti zakotvuje podřízenost. Extrémně úslužné a submisivní chování venezuelského vládního vedení ukazuje, že jeho skutečným zájmem a jediným cílem je zůstat u moci co nejdéle, s požehnáním Trumpovy administrativy. Za tímto účelem předávají zemi do rukou USA a maří roky boje venezuelského lidu a skutečných revolucionářů a vlastenců za dosažení svobodného a suverénního státu.

Legislativní reforma přizpůsobená americkému imperialismu

Dohodě o ropě, která Spojeným státům uděluje pětinu prokázaných venezuelských zásob ropy, spolu s řadou dohod uzavřených v posledních měsících s různými zahraničními korporacemi, předcházelo urychlené schválení, bez konzultací s veřejností, 29. ledna letošního roku – jen několik dní před vojenským útokem USA – zásadní reformy zákona o organických uhlovodících (LOH) – a následně schválení jeho předpisů – v nichž země postoupí svou ropnou suverenitu nadnárodním společnostem. Tento proces již začal tím, že Maduro udělil společnosti Chevron zvláštní privilegia nad státní společností PDVSA, čímž podkopal historický úspěch venezuelské suverenity nad uhlovodíky.

S reformou LOH a jeho regulací jsou očekávání zisku venezuelského státu v ropném průmyslu snížena, zatímco soukromým firmám jsou zaručeny dostatečné zisky; právní suverenita republiky je narušena tím, že je možné řešit spory mezi republikou a zahraničními korporacemi v mezinárodní arbitráži; navíc je zrušena kontrola a předchozí schvalování smluv s zahraničními společnostmi národním parlamentem. To vše je v rozporu s ustanoveními ústavy Bolivarské republiky Venezuela. Nicméně v velmi odhalujícím a kontroverzním rozhodnutí Ústavní komora Nejvyššího soudu (TSJ) nedávno bez opodstatnění rozhodla o neplatnosti odvolání proti neplatnosti reformy LOH, kterou se pokusila skupina právníků, ekonomů, ropných expertů a revolučních politických vůdců, včetně Oscara Figuery, generálního tajemníka Komunistické strany Venezuely (PCV).

Od progresivního reformismu k jankeeskému protektorátu

Ale jak mohla vzniknout situace, kdy suverénní stát, jehož vláda se stále nazývá „revoluční a socialistická“, skončí přeměněna na neokoloniální ropný protektorát?

Především musíme identifikovat historicky přisuzovanou roli Venezuele – od prvních desetiletí dvacátého století – v globálním dělení práce jako spolehlivého dodavatele fosilní energie pro rozvoj západních imperialistických mocností a zejména pro Spojené státy. Podmínka, že americká mocnost není ochotna se vzdát ani sdílet s konkurenty. Na druhou stranu je nepopiratelně potvrzeno, že vůdci vlády a PSUV nejsou vedeni antikapitalistickými revolučními principy, ale oportunistickými ambicemi, které obecně vyjadřují zájmy venezuelské rentiérské buržoazie a zejména vznikající „boliburžoazie“, buržoazní frakce, která se v posledních letech objevila pod ochranou chavistické-maduristické administrativy a kterou vůdci PSUV označují za „revoluční buržoazii“. Privatizací ropných příjmů, s různými otevřenými a tajnými mechanismy, legálními i nelegálními, byly vyvinuty procesy kriminálního a parazitického hromadění kapitálu, dokonce ve prospěch obchodu s finančními spekulacemi.

Výše uvedené podporuje tvrzení, že skutečná revoluční transformace socialistického nebo národně osvobozeneckého charakteru ve Venezuele nikdy nezačala. Takzvaná bolívarská revoluce nikdy nepřekonala závislý kapitalismus založený na ropném rentiérismu, takže šlo jen o proces progresivních reforem se sociálnědemokratickou orientací a národně-vlasteneckou rétorikou, zahájený v roce 1999 pod vedením Huga Cháveze; ale během vlády Nicoláse Madura, tváří v tvář kolapsu ropného rentiérství, se to vrátilo k procesu regresivních reforem nebo reakční protireforem, zejména od roku 2018, kdy byla uplatněna liberálně-buržoazní ekonomická politika, která na ramena dělníků přenesla břemeno krize a dopady imperialistických sankcí, ničila mzdy a dotovala kapitalistické zisky, uprostřed vysoce autoritářského řízení, které urychlilo a prohloubilo politickou krizi.

Odtud až po vznik jankeeského neokoloniálního protektorátu stačil pouze vstup amerických vojenských letadel a odstranění úřadujícího prezidenta, aby se celá národní politická mocenská struktura okamžitě podřídila vládě Donalda Trumpa a mohla předat strategické zdroje za podmínek diktovaných imperialistickým tyranem.

Nejhorší dohoda v historii

Ale z čeho se skládá vysoce kontroverzní dohoda, kterou Trump 28. srpna oznámil jako nejlepší dohodu v historii?

První věc, která vyniká, je její neprůhlednost. Dohoda nebyla dříve známa a projednávána ve venezuelském Národním shromáždění, jak to stanovuje ústava; navíc však její přesné podmínky nebyly veřejně oznámeny. Je známo, že Spojené státy zajišťují kontrolu nad 65 miliardami barelů ověřených a certifikovaných zásob, což odpovídá 21,5 % celkových národních zásob, které budou provozovány po dobu 100 let (podle Spojených států) nebo 25 let (podle prozatímní vlády Venezuely). Podle dohody bude Venezuela povinna prodat 20 % své produkce za nákladovou cenu, aby doplnila Strategickou ropnou rezervu, což znamená, že za současné ceny by Venezuela poskytla USA dotaci přibližně 20 miliard dolarů.

Společnost jednostranně přidělená Spojenými státy pro operační rozvoj dohody je soukromá společnost North American Blue Energy Partners (NABEP), založená v roce 2024 venezuelským podnikatelem, který byl obviněn a vyšetřován pro různé trestné činy; již několik let (Madurova administrativa) NABEP působí na ropných polích v povodí jezera Maracaibo a v několika blocích ropného pásu Orinoko.

Při realizaci ropné dohody, která poruší všechny schémata, bude mít americké ministerstvo války 35% podíl v NABEP a vláda USA bude mít právo vetovat rozhodnutí své správní rady, která bude složena výhradně z občanů USA, podle Donalda Trumpa. Jak dokládá, prostřednictvím dotčené ropné dohody Spojené státy přebírají přímou kontrolu nad pětinou venezuelských ropných zásob, které se nacházejí v 17 velkých polích, na základě své strategie geopolitické hegemonie, jak oficiálně prohlašuje prezident Trump („kořist vítěze války“).

Tato energetická dohoda bude znamenat úplné vytlačení čínských a ruských provozních společností v řadě polí, což potvrzuje, že ne všechna tato pole jsou panenska, jak to zavádějící propaganda prozatímní vláda tvrdila. Podle oficiálních zpráv americké vlády bylo z 17 polí v dohodě 5 přímo spravováno velkými asijskými společnostmi, jako jsou China Concord Resources, China National Petroleum Corporation (CNPC) a Sinopec.

Kdo vyhraje a kdo prohraje?

Prozatímní vláda Delcyho Rodrígueze se nás snaží přesvědčit, že Venezuela vede „nejlepší obchod ve své historii“, když uvádí, že s referenční cenou 65 dolarů za barel obdrží republika celosvětové daňové příjmy ve výši 209 335 milionů dolarů za těžbu 11 000 milionů barelů během 25 let. Dále ujišťuje, že pro osm zelených polí (Greenfields) v Orinokském ropném pásu byly stanoveny minimální licenční poplatky 16 % a daň z příjmu (ISLR) 34 %.

Tyto údaje jsou však zklamáním a ukazují špatný byznys země ve srovnání s příjmy z ropy, které Venezuela v minulosti získala. Například v období od roku 2004 do roku 2014, tedy za pouhých deset let, země obdržela více než 500 000 milionů dolarů na licenčních poplatcích, daních a přímých příspěvcích. Ekonomové a odborníci na ropu však také odsuzují jako velkou škodu na majetku přijímání licenčních poplatků za těžbu uhlovodíků ve výši 16 %, zatímco od roku 2006 byly tyto poplatky stanoveny na 33,33 %.

Co nás ale skutečně přesvědčuje o tom, že tato dohoda je nejhorší ropnou dohodou v historii Venezuely, je závazek prodat 20 % ropy Spojeným státům za cenu (s možností navýšení tohoto podílu) ve prospěch energetické bezpečnosti severoamerické supervelmoci, čímž se sníží skutečné získávání diferenciální renty a zabrání se větší fiskální ziskovosti ropných polí. To je obzvláště znepokojivé vzhledem k tomu, že primárním cílem Spojených států je využívat ložiska lehké a střední ropy v pánvi jezera Maracaibo k těžbě ropy bez významných investic do infrastruktury a modernizačních procesů.
Škodu způsobenou venezuelskému národu však nelze měřit pouze ekonomicky. Venezuela definitivně ztratí svou ropnou suverenitu, státní společnost PDVSA bude zaujímat marginální postavení ve srovnání se zahraničními korporacemi a strategická bezpečnost země by mohla být zcela podkopána americkým imperialismem, který prostřednictvím Pentagonu jako hlavního akcionáře provozní společnosti nyní bude přímo zasahovat do ropných aktivit země. Venezuela se podřídí geopolitickým zájmům Spojených států.

Nejvíce postiženi touto imperialistickou drancovací kampaní, maskovanou jako dvoustranná dohoda, budou venezuelská dělnická třída a její obyvatelé, jejichž potřeby lepších životních a pracovních podmínek nebudou uspokojeny, zatímco americký imperialismus si přivlastňuje naše strategické zdroje a národní vláda ve službách parazitických buržoazních frakcí a monopolních zájmů Spojených států bude dále rozkládat a oslabovat práva vydobytá pracujícími a odborovým hnutím, aby uspokojila požadavky na vysoké míry zisku národních i zahraničních kapitalistů.

Je zřejmé, že velkými vítězi této energetické dohody jsou nadnárodní kapitál Spojených států a nejreakčníjší politický sektor, který je zastupuje.

Jednota pro suverenitu a demokracii, nezbytná reakce

Vzhledem k této situaci prosazujeme z řad třídně uvědomělého odborového hnutí a politických sil, které vyjadřují zájmy venezuelského proletariátu a lidu, politiku široké sociální a politické jednoty, jejímž cílem je prohloubit boj za záchranu a obranu sociálně-pracovních práv, znovudobytí demokratických svobod a obnovení národní suverenity. To znamená v blízké budoucnosti vybudovat alternativu ke dvěma stranám, které reagují na neokoloniální ambice amerického imperialismu: straně vedení PSUV v čele s triumvirátem složeným z bratrů Rodríguezových a Diosdada Cabella, a straně buržoazní opozice v čele s Maríou Corinou Machado.

Tyto návrhy lze shrnout do boje venezuelského pracujícího lidu za úplné obnovení ústavy Bolívarovské republiky Venezuela, který vyžaduje širokou frontu vedenou pracující třídou, aby získal skutečně antikapitalistickou, a tedy i antiimperialistickou orientaci.

Autor: Pedro Eusse, generální tajemník CUTV a člen PCV
Caracas 29. 9. 2026
Článek původně publikován na webu rebelion.org

Z CUTV (Venezuelské třídní odborářské hnutí)

Venezuela, 18. října 2026